Zpráva o stavu civilizace


Zpráva o stavu civilizace

Benjamin Kuras hovoří nejen o své nové knize

Benjamin Kuras emigroval na podzim 1968 po absolutoriu anglistiky na olomoucké univerzitě do Londýna. Přes dvacet let tam pracoval v české redakci BBC. Napsal patnáct divadelních her, které byly inscenovány v šesti zemích. Od roku 1990 připravil pro česká média přes 2 500 článků a napsal řadu knih. Jeho Zpráva o stavu civilizace je v nakladatelství Eminent v pořadí devatenáctá, kterou jsme vydali.

 

Pokusil jste se po tolika letech profesionálního psaní nějak definovat svoje dílo?

„Humorista, kterého berou vážně,“ o mě kdysi napsaly jedny britské noviny. Toto pojmenování mi sedí a snažím se ho být hoden. Kromě námětů výslovně komických si libuji v tragikomedii, tedy dramatických až tragických námětech zpracovaných se špetkou humoru, která je dokáže nadlehčit, a tím vlastně jejich dramatičnost zvýrazní. Jako účel svého psaní jsem si vytýčil 4P: pobavit, poučit a přimět k přemýšlení.

 

V knihách, které jsme s vámi vydali, se věnujete více tématům.

Rozdělil bych je do tří základních: Na sexy, civilizační a historicko-filosofické – nebo řekněme filosofující, aby to neznělo příliš vznešeně.

Mezi sexy knihy samozřejmě patří Tao, Ciao, Mao a K. O. sexu, což už je téma pro sex docela smutné. Zařadil bych sem také Žít všemi údy, které jsem dal podtitul Hravý talmud.

Do druhé skupiny, mezi historicko-filosofické knihy, samozřejmě počítám můj klasický titul Češi na vlásku, který vyšel i anglicky pod názvem Czech and Balances, potom Nebýt Golema, Zakázané ovoce vědění nebo Jak přežít padouchy a jejich volné pokračování Bláhové snění o světě bez padouchů. A samozřejmě Tao smíchu, abych nezapomněl.

Třetí kategorie vašich publikací dostala punc nejvyšší aktuálnosti v posledních letech. A to přitom první vydání vaší slavné knihy Jak zabít civilizaci vyšlo skoro před deseti lety.

Jenomže já to ve Velké Británii pozoroval už dlouho. Když v naší ulici v Londýně vystřídaly francouzské a italské restaurace, které jsem miloval, současné arabské jídelny s falafelem, kde mi naopak nechutná, byly to viditelné příznaky toho, co se později vyklubalo na povrch mnohem silněji jako imigrační krize. V Čechách mi dlouho nikdo nevěřil, ale když přišel rok 2015 a Angela Merkelová vítala v Mnichově na nádraží migranty, začalo lidem pozvolna svítat, kam až to může zajít. Aniž jsem po tom toužil, stal jsem se najednou něčím jako prorokem. Jenže já byl mnohem spíš pozorným pozorovatelem.

Moje „civilizační řada“ dnes obsahuje tituly Soumrak bílého muže, Jak zabít civilizaci, Poslední naděje civilizace a Pohřbívání svobody. Završuje ji kniha bilanční, kterou jsem nazval Zpráva o stavu civilizace.

 

Téma imigrace u nás v poslední době ustoupilo poněkud do pozadí. Znamená to, že se nás už tolik netýká?

Ustoupilo hlavně díky tomu, že většina našich politiků vyslyšela přání většiny občanů, že tato země se na nebezpečném eurounijním experimentu etnické výměny obyvatelstva a tím i destrukce evropské kultury nebude podílet. Jenže pozor na to: Žijeme v Schengenu a jakýkoli počet migrantů se k nám může kdykoli přesunout, například z Německa. Přísun migrantů, který už někteří třeba francouzští myslitelé označují za islámskou invazi a kolonizaci, neustává. Po pádu Salviniho vlády v Itálii se pašerácké lodě opět daly do pohybu a z Turecka znovu připlouvají tisíce lidí na řecké ostrovy.

 

Mohl byste ze svojí zkušenosti přiblížit, jak vypadá islamizace ve Velké Británii v praxi?

Podrobně to popisuji desítkami příkladů v knize Zpráva o stavu civilizace. Říkám tomu „mírový džihád“ a je to téměř nenápadné pronikání islámského vlivu do institucí, praktický zákaz jakékoli kritiky čehokoli islámského, levicová podpora radikálního islámu a sympatie k teroristům, jaké projevuje Corbynem zcela ovládnutá Labour Party.

 

Čím by nás mohli v České republice ohrožovat v budoucnu lidé, když u nás vlastně ani nechtějí zůstat?

To je bohužel až do trapnosti omletá otázka. Nechtějí zde zůstávat, dokud se jim líp daří třeba v Německu. Až se pod jejich tíhou Německo zhroutí, anebo až některá příští česká vlády podlehne eurounijnímu tlaku na kvóty, půjdou sem taky. Nebo až těm osamělým chlapům ve vojenském věku dojde, že tu máme hezčí holky, tak jich tady může být přes noc hned pár tisíc.  

 

V knize Zachraňte Itálii jste popsal tamní situaci docela temnými barvami. Mnoho lidí tam ale stále jezdí na dovolenou, například do Toskánska, a jsou velice spokojeni.

Je to tak, že „temnými barvami“ jsem popsal nanejvýš politickou a ekonomickou situaci Itálie, drastický úbytek Italů vzniklý nedostatečnou porodností a emigrací. Jenomže Itálie je stále tolik plná jasného, blyštivého a pestrobarevného světla, že se snad „temně“ ani vnímat nedá. Líčím ji především jako pramen a kolébku naší civilizace, plnou civilizačních klenotů, kterou si musíme chránit a mazlit se s ní.

 

Než nastalo v červnu 2016 ve Velké Británii hlasování o členství Spojeného království v Evropské unii, pro které se vžila zkratka brexit, řekl jste veřejně v ČT24, že budete hlasovat pro vystoupení Britů z EU. Měnil byste dnes něco na vašem názoru?

Asi neměnil, ale mnohem víc bych tehdy žádal od politiků, aby jasně řekli, jak si to vystoupení představují a jak je budou provádět. A aby stále pamatovali, že v hlasování šlo především o oproštění se od bruselské politické nadvlády s tisíci nesmyslných regulací.  

 

Jaký jste měl a jaký máte dojem z toho, jak brexit probíhal a probíhá?

Upřímně vám řeknu, že zvláštní. Parlament zamítl všechny varianty vystoupení, ale i vystoupení bez varianty, a nakonec i uspořádání voleb. Pak je ale odsouhlasil, což je způsob politiky, který ve Velké Británii nepamatují ani moji nejstarší kamarádi, kteří volili ještě za Churchillova života. Ta doba pod vládou Bruselu zpracovala Brity víc, než bych si byl myslel.

 

V čem se liší Velká Británie doby, kdy jste se tam rozhodl žít, od té, do níž jezdíte dnes?

V některých londýnských čtvrtích dost zásadně, takže si tam dneska člověk připadá jako v pákistánském Karáčí. Když jsem tam začínal, největší „exoti“ byli nanejvýš Maďaři, mezi kterými jsem ale v té době měl pár docela dobrých kamarádů.

 

Londýn tehdy byl proslulým centrem New Age. Vydali jsme na to téma několik knih. Zajímalo vás něco z toho?

Na tu obrovskou vlnu prahnutí po duchovních dimenzích civilizace, která se začínala už tehdy – alespoň ze západního pohledu - jevit příliš materialistická, se nedá zapomenout: Jóga, meditace, tantra, buddhismus, zen, taoismus, súfismus. Mě bavily zen a taoismus, protože s lidmi, kteří tyto směry zastávali, byla legrace. A pak se ještě z hlubin západních dějin vynořila židovská kabala, i se svou křesťanskou variantou, která byla mimochodem taky jedním ze zdrojů italské renesance. Ta mě nakonec ovlivnila nejvíc. Podobně jako tao a zen pracuje s duchovními dimenzemi proto, aby je mohla uvést do materiálního světa a tak jej zlepšovat. Ty ostatní směry se od něho snažily spíš odpoutat.

Taoistické filosofii a jejímu praktickému uplatnění jsem věnoval knihu Tao sexu a taoistické myšlenky prostupují i další moje publikace.

 

Prý jste navštívil semináře Sondry Ray, od které jsme vydali knihu Jediná dieta, která funguje.

Ona je opravdu úžasná a pro mě to byl neskutečný regresní zážitek, který možná ještě někdy popíšu ve zcela speciální knize, která bude úplně mimo moje klasické kategorie.

 

Váš kladný vztah k ženám je proslulý. Jak vidíte budoucnost EU, které budou vládnout Ursula von der Leyenová jako vlastně prezidentka Evropy a Christine Lagardová, šéfka Evropské centrální banky?

Dost o tom je v knize K. O. sexu. Někdy mám pocit, že bychom měli dát šanci zbabrat svět pro změnu jim, poté co jej po staletí babrali muži.

 

Jak vlastně vyúsťuje vaše nejnovější Zpráva o stavu civilizace?

Na závěr vkládá trochu naděje v takzvaný populismus. U nás sice dostal velmi hanlivou konotaci, ale právě populismus by totiž ještě mohl mít šanci zachránit civilizaci tím, že konečně opět začne dělat, co si přeje populus čili populace, a ne to, co si v hlavách vykonstruovali intelektuálové, které považujeme za uvědomělé.

 

Jaký může mít vliv výsledek britských voleb z prosince 2019 na další průběh brexitu?

Bude to brexit sice o něco lepší, než by byl za Theresy Mayové, ale stále jen částečný. Velká Británie i po něm zůstane v mnoha ohledech k EU přivázána, s prodlouženým dojednáváním specifických podmínek, které nakonec možná nebudou pro Británii tak osvobozující, jak by si přála.

 

Jednu vaši knihu jsme ještě nejmenovali…

Myslíte EpiKuras? Kdo mě zná, ví, že rád jím. Z téhle mojí životní lásky jednou kniha vzejít prostě musela.

 


zpět