Pavlína Brzáková o spolupráci s Jaroslavem Duškem


Pavlína Brzáková o spolupráci s Jaroslavem Duškem

Inspirativní rozhovor se šéfredaktorkou REGENERACE Pavlínou Brzákovou o společné tvorbě s hercem Jaroslavem Duškem

Jak jste se s Jaroslavem poznali?

Bylo to někdy v roce 2004. Ve smíchovské garsonce, kde jsem tenkrát bydlela, se najednou na stole rozdrnčel telefon a hlas, který se ozval ve sluchátku, se představil jako Jaroslav Dušek. Sdělil mi, že připravuje komponovaný pořad o šamanismu a že by se mnou rád něco natočil. Tehdy jsem měla za sebou asi sedm výprav k sibiřským kočovníkům a právě jsem se vrátila z té poslední.

Že mi zavolal „ten“ Jaroslav Dušek, mi došlo, až když jsem ho uviděla ve dveřích. Když ke mně dorazil s filmovým štábem, stěží se do garsonky vměstnali. Aby měla kamera co točit, usmažila jsem jim na elektrickém vařiči na podlaze tresku a nabídla kousky sušeného sobího masa. Podruhé jsme se pak setkali asi o dva roky později, když jsem Jaroslava požádala, zda by pokřtil moji knihu o sibiřském šamanovi Ogem.

Pokřtil vám více knih?

Nejprve to byla knihaDědeček Oge – Učení sibiřského šamana, kterou mi o mnoho let později načetl jako audioknihu. Pak uváděl do světa můj cestopis Modřínová duše a v nedávné současnosti Jaroslav pokřtil moji knihu Kryštof ÁDéHáDě, která se věnuje všemu, co souvisí s touto zvláštní diagnózou.

Z čeho vzniknul nápad vytvořit společnou první knihu?

Měla jsem za sebou dvě knihy s herečkou Květou Fialovou. Na křtu první knihy se objevil i Jaroslav, a když jsme spolu seděli u stolu, zeptala jsem se ho, jestli by se mu líbila spolupráce se mnou, že bych společně s ním ráda něco napsala. Po nějakém čase tak vznikla kniha Ze Mě, která je jakýmsi tekoucím vyprávěním o životě, v němž se střídají autentické Jaroslavovy vzpomínky s jeho velmi podstatnými postřehy k lidskému bytí.

Jak vlastně vypadá vaše tvorba?

Je to setkání, na které se předem připravuju. Ještě než se setkáme, čtu různé knihy, které mě mohou inspirovat. Také samozřejmě „něco málo prožiju“ a v kombinaci s četbou o tom pak přemýšlím. Před setkáním si připravím zhruba tři otázky jako odrazové můstky. Někdy použiju jednu, jindy dvě… Často ale skutečně stačí jen jedna a Jaroslav se nadechne a hovoří. Sleduju tok jeho řeči, přemýšlím spolu s ním, a když se téma uzavře, zkusím udat další směr. Je to, jako když se valí řeka asociací…

Druhá kniha TVARYTMY je hlavně o Jaroslavových pobytech ve tmě. Byla jste ve tmě také?

Ve tmě ne. Tmu jsem ale vždycky potřebovala ke psaní. Při psaní knih jsem si zatemnila okno, aby mě světlo nerušilo. Tma mi pomáhá při imaginaci. Znám ovšem další skvělý způsob, jak se dostat do svého nitra. Při cestě vlakem po Transsibiřské magistrále se v uzavřeném kupé jede celý týden, a aby samotný člověk tuhle monotónní cestu vydržel, jednoduše sestoupí do sebe, protože musí. A když tuhle cestu spojí ještě s půstem a pitím černého čaje, stane se z cestování jedna nekonečná meditace.

Promiňte - copak vy dokážete psát ve tmě?

Píšu všema deseti a nemusím se dívat na klávesnici, takže mi to velmi dobře jde i ve tmě, do které svítí jen obrazovka počítače.

Jaké máte reakce na první dvě knihy?

Lidé je čtou a zároveň přemýšlejí o svém životě. A mají potřebu své myšlenky sdílet. A co by si mohl člověk jako autor přát víc?

O čem je třetí kniha a kdo přišel s myšlenkou na její obsah?

Kniha se jmenuje První dotek a je to Jaroslavův nápad. Vychází z jeho zkušeností. Z velké části se téma týká dětí, ale takových těch zvláštních, které nelze snadno zařadit. „Představme si, že na prvním doteku závisí svoboda jedince,“ vypráví v knize Jaroslav. „Existuje určitá energetická možnost obrovského kvantového pole, Vesmíru, který je propojený na mnoha úrovních. A tak ve chvíli, kdy novorozenec přichází na svět, se najednou stane, že se jej dotkne namísto rodiče jako první „reprezentant Systému“ a Systém do něj vloží. Je docela možné, že právě tohle je příčina, proč tolik lidí prožívá svůj život ve strachu. Věří totiž, že musí všechno, co se jim řekne, poslouchat. Proto tak slepě následují doktory, právníky, soudce, učitele, zastupitele a starosty.“

Kniha má v podtextu veliké téma vnitřní svobody. Je to Jaroslavovo téma, ale já se souběžně k němu dostala také. Zaujala mě oblast pedagogiky a inkluze a vyzkoušela jsem si učení na vlastní kůži – proto tolik s Jaroslavem v mnohém souzním.

Co je v této knize podle vás, jako matky dvou dětí, objevného?

Pro mě bylo v posledním roce objevné poznat systém vzdělávání a různé přístupy k dětem. Jaroslav v knize dokonce hovoří o unschoolingu, metodě, kdy si vzdělávané dítě samo rozhoduje, co se kdy a jak naučí. Když mám občas možnost setkat se s dětmi v rámci výuky, vidím, nakolik jsou Jaroslavovy nápady praktické a zároveň pro děti okouzlující. Učení je v Jaroslavových očích pobídkou k objevování a taky ke hře. Právě tento způsob otevírá cestu k prožitkům osobní síly a do budoucna vede děti ke svobodě. A pokud je poznávání života takto dobrodružné, může si člověk, který tento svobodný proces zažívá, říci, že je šťastný.

 

Na fotografii zleva:   Tomáš Klus, Pavlína Brzáková a Jaroslav Dušek při křtu knihy TVARYTMY. Foto Kamil Varcoller.

 


zpět